Trip No.1: Stopem z města plného střelby - část III.

Na třetí den našeho pobytu v Dánsku jsme si naplánovali zpestření ve formě jednodenního výletu do švédského města Malmö, které leží asi hodinu cesty autobusem od Kodaně. Jakmile jsme ale přejeli hranice Švédska, zjistili jsme děsivou zprávu.

.....................................................................................

Lístky na autobus společnosti Flixbus jsme si koupili už s předstihem a cesta z Kodaně do Malmö nás vyšla každého na £4 (asi 120 kč). Zpáteční jízdenku jsme si nekupovali, protože se nám nepodařilo najít vhodný čas, a když už nám nějaký vyhovoval, tak ceny jízdenek byly až nepřiměřeně vysoké. Proto jsme nechali cestu zpátky na osudu a doufali, že nás ani cesta vlakem nezruinuje. 

Kde je asi naše zastávka?

Předchozí den, když jsme odcházeli z Tivoli parku, tak jsme zjistili, že Flixbus odjíždí přibližně někde z hlavního nádraží, odkud jsme potom vyrazili domů. Když jsme tam ale ráno dojeli, zjistili jsme, že zastávka N32 tam prostě není. Měli jsme asi posledních 15 minut, abychom ji našli, takže jsme proběhali celé nádraží a nakonec se zeptali nějaké paní, jestli náhodou netuší, kde by to mohlo být. Měli jsme štěstí, paní byla místní a řekla nám, odkud odjíždí dálkové autobusy. Tak jsme se rozběhli (Vojta nasadil jen rychlou chůzí) a asi 10 minut před plánovaným odjezdem dorazili na zastávku. 

Zpoždění autobusu a střelba v Malmö

Bohužel, autobus ani po půlhodině čekání nedorazil. Nejspíš se nás ještě pořád držela smůla z předešlých dní, protože když už se zdálo, že konečně pojedeme, řidič nám oznámil, že budeme muset ještě počkat, jelikož tenhle autobus měl odjíždět už před 3 hodinami. Naštěstí to pak ale netrvalo dlouho a dorazil i náš doubledecker. Nasedli jsme a vyrazili na cestu.

Tuhle fotku pořídil Vojta cestou z Malmö do Kodaně, takže přikládám odkaz na jeho Instagram

Dánsko se Švédskem spojuje světově nejdelší most mezi dvěma státy a cesta po něm trvá asi půl hodiny. Zároveň je to nejdelší most, který se dá překonat autem po dálnici na vrchním "patře" a také vlakem v patře spodním. Těsně než jsme dorazili na hranice Švédska, naskočil Vojtovi v mobilu článek o tom, že útočníci předešlý večer postřelili v jihošvédském Malmö 4 lidi a uprchli. Také se v příspěvku psalo, že centrem města o nějakou chvíli později otřásl výbuch, ale neví se, co jej způsobilo. 

Město bez lidí

Vystrašení a vystresovaní jsme vystoupili na hlavním nádraží v Malmö a uvažovali, co budeme dělat. Sabča byla okamžitě přesvědčená, že se jí tam nelíbí a že chce domů. Jelikož to nebylo tak úplně možné, rozhodli jsme se raději najít něco, kde seženeme snídani. Nakoupili jsme, najedli se a šli prozkoumat město. Těžko říct, jestli to bylo tím, že někdo den předtím střílel, nebo tím, že bylo pondělní dopoledne, ale lidí bylo všude poskrovnu. Sabča se uklidnila, vybrali jsme nějaké švédské penízky a vydali se směrem k pláži. Původně jsme měli v plánu více aktivit, včetně prohlídky historické části města, nebo taky zapůjčení šlapadel, ale jakmile jsme došli k pláži, podvědomě jsme se rozhodli zůstat tam.

Turning torso a návrat do dětských let 

Cestou k moři jsme prošli okolo symbolu města - mrakodrapu Turning torso, který prý vypadá, jako by se otáčel. Původně jsme mysleli, že se dostaneme nahoru, ale bohužel je budova soukromá a člověk se na ni může podívat jen zvenčí. Kousek od mrakodrapu jsme si sedli do kavárny, Sabča s Vojtou si dali Piña Coladu a já ledové kafe (tentokrát jsem dostala to, které jsem si objednala) a chvíli jsme pozorovali švédské blonďaté maminky, které se vydaly na kafe se svými stejně blonďatými dětmi.  

Potom jsme se zvedli a vydali směrem k parku, v němž jsme objevili dětské hřiště. Sabča si užila na kolotoči se šlapadly jako na kole a jelikož se mnou nikdo nechtěl jít na bombastickou klouzačku, prošli jsme alespoň houpací most.

Moře, molo, utopený kryt a Vojta ve vodě

Z hřiště jsme šli už jen kousek a dostali se k moři. Procházeli jsme se po velkých balvanech, seděli na mole, fotili fotky, a prostě jen nasávali atmosféru volnosti. V jednu chvíli, kdy jsem chtěla, aby mi Sabča vyfotila krásnou fotku na mole (kterou můžete vidět níže), nechala jsem na dřevěné podlaze ležet nový kryt na mobil. Jelikož mi Sabča dala jasně najevo, že tam překáží, chtěla jsem ho posunout nohou kousek dál, ale kopla jsem do něj moc silně a on odskákal do moře a utopil se. 

Když jsme tak na tom mole stáli, Vojta přišel s geniálním nápadem: "Chceš oživit to tvoje video? Já tam skočím," a podíval se přitom na mořskou hladinu. Samozřejmě jsme to nejdříve braly jako vtip, ale když nám Vojta dal najevo, jak ho má Sabča fotit a já točit, pochopily jsme, že to myslí vážně. Takže se svlékl, rozběhl a s pořádným žbluňknutím byl ve vodě. Očekávaly jsme, že jeho první slova budou: "Fuj, to je studené," ale on nás zaskočil, když udiveně vykřikl: "Fuj, to je slané!"

Poprvé stopem přes hranice

Když se Vojta oblékl a všichni jsme se nabažili výhledu na krásný most, vydali jsme se ještě kousek po kamenech podél pláže a poté odbočili a došli až k majáku. Tam jsme naplánovali, co dál. Shodli jsme se, že zkusíme dojet autobusem k McDonaldu u dálnice vedoucí k mostu do Kodaně. Jelikož jsme neměli ceduli, zašli jsme do obchodu se suvenýry, poprosili o krabici a potom se vydali do Starbucks, protože tam přeci vždycky mají fixy! Moc ochotná paní nám jeden půjčila, my napsali, kam chceme jet a vyrazili dál.

Došli jsme tedy k zastávce autobusu, zjistili, že vlastně máme jen maličko peněz a že za to asi lístek nekoupíme, ale i přesto jsme počkali. Jenže autobus nejel. Jak nečekané, že? Proto jsme našli na mapě nejbližší místo, odkud by se dalo stopovat a vydali se tím směrem. Postavili jsme se k silnici, vytáhli ceduli s nápisem Copenhagen a zvedli palec. Bohužel nám dlooouho nikdo nezastavil a my začali uvažovat, co budem dělat, když se nám nepodaří nikoho stopnout. Přece jen jsme stáli v hodně blbém místě, daleko od dálnice, kterou jsme potřebovali. Ale štěstěna se obrátila na naši stranu a zastavil nám prázdný autobus. Řidič nám řekl, že stojíme na špatném místě a na otázku, jestli ví o lepším, nás nabral a dovezl přesně k tomu McDonaldu, který jsme potřebovali. Byl hrozně hodný a ochotný. Měl svůj vlastní autobus, takže neměl problém s tím, aby nás odvezl. Nechali jsme mu čokoládové bonbony, zašli do McDonaldu na záchod a šli se postavit na sjezd z kruhového objezdu směr Copenhagen. 

Asi tak po třech minutách nám zastavilo první auto. Nevěřícně jsme se k němu rozběhli, ale se zklamáním jsme ho museli nechat odjet. Pár, který v autě seděl, si totiž nevšiml, že jsme tři, takže bychom se do auta nevlezli. No nic, šli jsme pokračovat. Stáli jsme tam ještě další půl hodiny, slunce začalo pomalu zapadat a my se děsili, co budeme dělat, když se nám to nepodaří do tmy. Naštěstí se nám ale zase zadařilo a ke krajnici přistavilo maličké, staré auto. Vepředu seděl mladý kluk a hned nás nadšeně vítal. Nasedli jsme a celou cestu do Kodaně jsme prokecali. Kluk byl milý, vysadil nás kousek od stanice metra, dal nám adresu jeho oblíbené hospody, řekl nám, kde se můžeme levně a dobře najíst a rozloučil se s námi. 

My se vydali koupit jízdenku a namířili si to rovnou zpátky do domu našich hostitelů. Přišli jsme, zjistili, že byt je prázdný, našli klíče na místě jako první den a usadili se v obýváku. O pár minut později dorazil jeden z hostitelů, uvařil nám zeleninovou polévku, najedli jsme se spolu, pokecali a šli spát. 

A nakonec samozřejmě ještě pár fotek k zasmání.

Na video z našeho prvního tripu se můžete podívat na YouTube.

Líbil se vám článek? Budu moc ráda, když zanecháte komentář.