Roadtrip #KrutyNaTripu

Uznávám, že je to už 9 měsíců od chvíle, kdy jsme vyrazily na náš historicky první Roadtrip, ale kdy by byla lepší chvíle o tom napsat, než když se mám učit ke zkouškám? Vzpomínky na barevné vlasy, hluboké myšlenky při bouřkách, tanec a zpěv mě donutily se konečně rozepsat.

Vyrážíme!

Celý #KrutyNaTripu roadtrip měl začít výletem na pohádkový Neuschwanstein Castle v Německu. Cestou jsme si zpívaly, tančily v autě a byly nadšené. Po vzoru Weef a RestlessChild jsme si rozhodně musely sehnat ~~barvy~~ spreje na vlasy a pokusit se obarvit ty naše hlavy na něco víc crazy. Dojely jsme k hradu a mezi poli potkaly dvě starší paní okopávající záhonky s rajčaty a cuketami, které jsme rukama nohama poprosily, jestli bychom si tam nemohly postavit stan. Dámy nebyly proti, ale pán, který se tam zničehonic objevil velmi. Tak jsme nafingovaly odjezd, jak nám naše "kámošky" poradily a když pán zmizel, začaly se ubytovávat. Hned první večer jsme byly nadšené z ochoty lidí, které jsme potkaly.

Lidi s dobrým srdcem!

Ani další dny jsme neměly menší štěstí na lidi. Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak dobří lidé existují. Jednou jsme spaly za stodolou u paní, která měla koně a řekla, že kdyby cokoliv, máme dojít k nim domů. Pak nás ubytoval na zahradě pán, který nám nabídl i ledovou sprchu v garáži a jeho malý syn s kamarádem se na nás snažili udělat dojem, když kolem nás prosvištěli na kolech. Ale nejvíc mě fascinovalo, když jsme pomalu projížděly uličkami a snažily se narazit na někoho, kdo by nebyl zalezlý v domě, abychom se mohli poptat na přespání a zastavila za námi starší paní, vyběhla a doběhla k našemu autu s otázkou, co hledáme. Když jsme vysvětlili situaci, vzala nás nejdřív na nějaké hřiště, kde byl ale zákaz stanování a pak nás dovezla ke svému penzionu, kde nám dovolila postavit stan na zahradě a dokonce nás pustila dovnitř, abychom se mohly umýt. Taky jsme využily Couchsurfing, tentokrát až poslední den, kdy jsme měly přespat u nějakých starých, opilých pánů na zahradě, ale večer jsme se rozhodly dojet až do Salzburgu, protože nám to připadalo bezpečnější.

Nejvyšší hora rakouských Alp

Co by to byl za výlet do Rakouska, když bychom nenavštívily i nějaké ty hory, žejo! Rozhodly jsme se hned pro tu nejvyšší, protože proč troškařit. Vzhledem k tomu, že jsme měly na nohách jen obyčejné tenisky ~~a lidi dole na nás koukali dost divně,~~ a vrchol Glossglockneru tvoří ledovec, úplně nahoru jsme nedošly. I tak to ale pro nás byl docela záhul a naprosto jsme obdivovaly pár, který si nahoru na zádech donesl horská kola. Klobouk dolů. Každopádně, výhled seshora byl naprosto dokonalý a díky tomu, že Ánin mobil jako jediný vydržel s 1% baterky až nahoru, máme i pár fotek.

Nejhlubší myšlenky přichází při strachu o život

Tu noc, kdy nás ta milá paní ubytovala u svého penzionu, přišla obrovská bouřka. Nejdříve jsme doufaly, že to přejde a čekaly ve stanu a před ním. Když to ale vypadalo bledě, po.... strachy jsme se rozhodly, že bezpečnější bude přečkat bouřku v autě. Tak jsme naše lože přesunuly tam a asi tři hodiny si povídaly a fascinovaně sledovaly to množství blesků valící se na nás ze všech stran. Přežily jsme!

Visutý most? ANO!

Cestou z jednoho místa na druhé jsme mimo plán objevily dlouhatánský most visící nad údolím, kterým jsme projížděly. Zastávka byla jasná. Vyšplhaly jsme teda na kopec na jedné straně, zaplatily za vstup a užily (???) si houpání, výšku a průhlednou podlahu. Sabča nadšená ze začátku moc nebyla, ale to se samozřejmě brzo změnilo a rozhodně to můžem považovat za příjemný zážitek.

EDIT: Až teď, při psaní tohohle článku jsem zjistila, že most Highline 179 je s délkou 408m nejdelším mostem svého druhu na světě.

Vodopádová sprcha - to chceš

Vodopády jsou fascinující vždycky, ne? A pokud se jedná navíc o nejvyšší vodopády v Evropě, fascinace je o to větší! Krimmelské vodopády jsme navštívily teda taky a jelikož jsme na místo dorazily poměrně brzy, v okolí bylo jen pár turistů a my si tak jejich krásu mohly vychutnat v soukromí. Tak moc jsme z nich byly nadšené, že jsme jako jediné vyšplhaly na hromadu balvanů před nimi a během pár vteřin se nechaly promáčet vodou, která díky velikosti vodopádů byla všude okolo nás.

Opalovačky nad Hallstatem

Do krásného a proslulého městečka Hallstat jsme se těšily opravdu hodně, ale co si budem povídat, to množství turistů nás poněkud zklamalo. Nakonec jsme se shodly, že Hallstat není až tak výjimečný a že v Rakousku je plno podobných a mnohem krásnějších vesniček. Na vrchol horského masivu Dachstein jsme se ale vydaly. Tentokrát pro změnu lanovkou. Cestou nahoru jsme se zastavily ještě ve dvou obrovských jeskyních, jedna byla ledovcová a druhá se jmenovala mamutí (jo, všichni si mysleli, že má něco společného s mamuty, ale neměla), kterými jsme byly uchvácené skoro tolik, jako výhledem z vyhlídky 5 fingers. Ten jsme si užily a pak se rozvalily na sluníčku a na chvíli odpočívaly.

Hromada nezapomenutelných okamžiků

Kromě těchto dech beroucích chvil jsme zažily samozřejmě i pár jiným způsobem nezapomenutelných okamžiků. Nevím, proč mi dělá takovou radost zapomínat někde batohy a kufry, ale stalo se mi to znovu. Po tom, co jsme si ve sprchách na benzínce konečně obarvily vlasy pořádnější barvou a chtěly odjet z parkoviště, se za námi rozběhl nějaký pán. Nejdříve jsme myslely, že chce, abychom za parkování platily a chtěly jsme ujet, ale pak jsme zvolily zastavení. Ještě že tak! Z pána vypadlo, že nám na parkovišti zůstal batoh. Můj batoh, jak jinak.

Když jsme měly stavět stan na zahradě u opilých dědoušků, Annika měla největší radost z krav, které byly hned vedle. Okamžitě se staly kamarádkama. A Sabča si zase našla kamarády, když za nimi zůstala uvězněná na 5 fingers a nechtěla jim kazit fotku. A co teprv ta paní z Vídně, která si s námi povídala a neměla ponětí, kde je Česká republika? Taky jsme se koupaly v jezeru, přičemž jsme zmokly a nakrmily labutě naší večeří. A asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy na Áňu vystartovala ta kráva. Tomu jsme se smály ještě pěkně dlouho. Do paměti se nám taky vryla jednoduchá otázka: "BEZ ČEHO?!", kterou na nás vyštěkla česká servírka, když si Sabča stěžovala, že si objednala k jídlu něco jiného.