Po Evropě bez peněz? Není problém!

Cestovat deset dní po Evropě a neutratit ani korunu? Nevědět, kde budeš spát, co budeš jíst, nebo třeba kdy si dáš sprchu? Jo, i nám to připadalo šílené. Ale jak se říká, vystoupit ze své komfortní zóny je občas potřeba a proto jsme se se Sabčou přihlásily do LowCost Race.

Na začátek bych chtěla jen říct, že to může působit jako snaha za každou cenu ušetřit a využít cizí lidi, co nejvíc to jde. Tak to ale není. Nejdůležitější na tomhle závodě je seznámit se s lidmi, zažít s nimi zajímavé chvíle, přinést něco do jejich života a vzít si něco do toho svého. Zjistit, že na světě je krásně a že je skvělé si pomáhat. A taky, že člověk žije jen jednou a nemá smysl něčeho se bát. A to je na tom to zajímavé.

Závod se zakládá na plnění výzev, za které dvoučlenný tým následně získává bodové ohodnocení. Ať už jde o výzvy na každém ze 40 checkpointů po celé Evropě, o denní výzvy, kdy každý den přijde jedna nová, nebo o výzvy volitelné, které se dají splnit kdykoliv je příležitost, tým plnění výzev zdokumentuje a nahraje do speciální aplikace. Dvojice s největším počtem bodů vyhrává.
Výzvy jsou různé. Jedná se například o dělání radosti cizím lidem, stopování letadla, vaření v Michelinské restauraci, vyzkoušení adrenalinového zážitku, získání tetování, obarvení vlasů, nebo třeba podávání waflí turistům v krámku s waflema, či válení sudů s cizinci.

Další z pravidel je neutratit ani korunu. Každý tým má na začátek 100€, ale za každé utracené peníze se odečítají body. Což znamená žádné utrácení za jídlo, za střechu nad hlavou, nebo za dopravu. Je dovoleno si peníze vydělávat, takže není třeba se bát, že člověk bude 10 dní hladovět.

Sečteno a podtrženo, celý závod je plný stopování, spaní venku na lavičkách (nebo u lidí doma!) a shánění jídla za co nejmenší cenu.

Shánění jídla ale není zrovna to, co si člověk z těchto deseti dní bude pamatovat nejvíc. Nakonec stejně vyprávíš a vzpomínáš jen na tu hromadu zážitků, které se ti podařilo zažít. A já bych jich tady pár ráda vytáhla. Musím říct, že ani po více než půl roce mě nepřestává udivovat, jak skvělí, hodní a dobrosrdeční lidé na světě chodí.

Tohle je rodina v Holandsku, která nám za malou výpomoc půjčila 

lodičku pro splnění výzvy, pohostila večeří, pomohla splnit další 
výzvy, pustila nás do sprchy a nakonec nás nechala 
i přespat u sebe v domě. Neskutečné!

Tahle rodina nám taky pomohla splnit hned několik výzev.

Třeba na téhle fotce válíme sudy s jejich sousedy. Potřebovaly jsme 

10 lidí,tak prostě posbírali sousedy z okolí a šlo se válet do trávy.

Potom jsme společně zpívali Skákal pes, jezdili na koni a pili Metaxu. 

Vydělávání peněz je dovoleno, ale bohužel ani jedna
neumíme na nic hrát, ani nic podobného, takže jsme
jen škemraly o peníze. Povedlo se nám něco málo získat,
na jídlo na nějakou chvíli to stačilo.

První noc v Německu jsme strávily v houpacích sítích
na sídlišti za panelákem. I takhle se dá v pohodě spát.
Dokonce jsem byla až překvapená, jak pohodlně se
v hamakách spí. Škoda, že nám to vyšlo jen jednou.

Na startu každý tým dostal lahev Metaxy a speciální
panáky. Jeden z úkolů zněl připít si s cizinci za hranicemi.
Tenhle úkol jsme splnili hned několikrát, například
v dodávce, do které nás vzali dva Turci a my se se
Sabčou svezly ve dvou na jednom sedadle.

Tenhle pán nám zastavil i když jsme zrovna nestopovaly, protože
byl unavený a bál se, že když pojede sám, tak usne. Propovídali jsme
si několik hodin a nakonec nás vzal do jeho garáže s veterány a svezl nás
ve starém Porsche. A taky jsme si zazpívali Skákal pes. 

Při závodě jako je tenhle člověk nemá páru, kdy a kde
se ocitne,takže počítání s tím, že bude mít možnost jít do
sprchy není úplně na místě. Proto je třeba k hygieně
využít jakoukoliv situaci. Ať už jde o koupání v jezeře,
oplachování se vodou z lahve na veřejném WC
a nebo "koupání" v umyvadle na 

I takhle vypadaly některé naše večery a noci.
Víno, darované jídlo, lavičky na odpočívadle u dálnice,
cizí chlap stojící pár metrů od nás, který nás pozoroval... 
Ale taky hluboké konverzace a pozorování padajících hvězd.

Tady nás slečny ve stánku s vaflemi nechaly pár si jich ozdobit
 a podat turistům. Prostě jen tak, přišly jsme, zeptaly se a hotovo. 
Všechno nám ukázaly, vysvětlily a s radostí pro nás i natočily video.

Stefano, napůl ital, napůl belgičan. Sice nejel tam, kam my,
 ale rozhodly jsme se, že pojedem s ním do Bruselu a přespíme u něj.
Dostaly jsme neskutečnou večeři, pak i snídani a oběd.
A taky víno, při kterém jsme vedli hluboké debaty.
A nechal nás ve svém domě samotné, protože
měl domluvenou schůzku.

Když nebyly peníze, zase jsme trochu škemraly.
Tentokrát na letišti v Lucembursku, odkud nás
ale po chvíli vyvedla ochranka. Docela vzrůšo.
Ale přišel k nám milý starý pán a dal nám 50€
s tím, že my to prý budem potřebovat více a zmizel.

V účastnické skupině na facebooku byl tip
na skvělé místo k přespání v Brugách v Belgii.
Proto, když nás ve dvě v noci vyhodili z nádraží,
přesunuly jsme se do obrovské kolárny, kde jsme
strávily noc společně s dalšími lidmi a parádně se vyspaly.

Jídlo je další věc, o které nikdy nevíte,
kdy se k ní dostanete. Tuhle hromadu jídla
nám na parkovišti dali dva kluci, kteří se zrovna
vraceli z několikadenního výletu. Protože už byli
skoro doma, nemohli nás vzít do naši cílové destinace,
tak nám alespoň dali jídlo, které nespotřebovali.

Jedna z posledních nocí našeho soutěžení.
Nejdříve jsme ležely na nádraží, pak na střeše nádraží,
nakonec jsme si ustlaly v tomhle uzavřeném vchodě
na nástupiště, odkud nás po několika hodinách opět vyhodili.
Tahle noc byla asi nejnáročnější, protože jsme spaly
všehovšudy přibližně dvě hodiny.