První stopovací zkušenost...aneb Couchsurfujeme v Londýně - část II.

O tom, jak jsme se z Cambourne dostaly do Londýna, jste se mohli dočíst v minulém článku. Tenhle ale bude věnovaný našemu dalšímu "poprvé", kterých nám londýnský trip přinesl hned několik. Mimo jiné jsme si v Londýně vyzkoušely i Couchsurfing.

.......................................................................................................







Ještě než jsme vyjely z Cambourne, musely jsme si samozřejmě zařídit v Londýně ubytování. Jelikož jsme jely na dva dny a nechtěly jsme za ubytování platit velké peníze (možná nejde o to, že bychom nechtěly, my ty peníze prostě neměly) a přespávat někde na nádraží není nejlepší nápad, tak jsme se rozhodly využít Couchsurfing. Jednoduše, Couchsurfing je vlastně stránka, kde lidé nabízejí svou pohovku, matraci, postel nebo prostě podlahu, pro přespání cizích lidí. Je to jednoduché a je to zdarma. Vytvoříte si profil, vyberete, kolik vás je, kdy a kde potřebujete ubytovat a pak už jen hledáte vhodné kandidáty, rozesíláte zprávy a čekáte, komu přijdete sympatičtí a ubytuje vás. Napsaly jsme několika lidem, ale málokdo odepsal, a nebo odpověděl záporně. Jeden člověk nám byl hned sympatický, na profilu měl fotky z různých zajímavých míst světa, bydlel v části Londýna, ve které před rokem bydlela i Sabča, takže jsme mu napsaly. Odepsal, že u něj můžem přespat, dohodli jsme se, kdy a kde se sejdem a my byly spokojené. Dorazily jsme do Londýna, a večer (s asi půlhodinovou rezervou) jsme nasedly na bus do Romfordu, části Londýna v páté zóně. Bohužel jsme narazili na hustý provoz, a jelikož nemáme britská čísla, musely jsme Markovi volat z vypůjčeného mobilu od ne příliš sympatického pána v autobuse. 
Dojely jsme na místo určení a čekaly až náš hostitel vyjde z Lidlu. I přesto, že vypadal jinak, než jsem čekala, hned jsme ho poznaly. Když došel k nám, začaly jsme být lehce nervózní, čemuž přidalo ještě to, že nám podal ruku a obě nás "políbil". 

Nasedly jsme k němu do malého auta a nechaly se dovézt k jeho bytu. Bydlel ve třetím patře v maličkém 2+1 bytě. Docela nás zarazilo, jak (ne)vybavený byt to byl. Bylo vidět, že tam moc času netráví. V obýváku byl starý gauč s křeslem, malá knihovnička a obrovská televize. Všude byly malé skleničky na panáky z různých států a měst, sošky a suvenýry. S Markem jsme si povídali o cestování a v tu dobu to bylo celkem fajn. 

Jelikož na svém profilu psal, že miluje čokoládu, tak jsme mu asi 4 druhy dovezly. Chyba, radši jsme je měly sežrat samy. Člověk čeká, že je hostitel rozbalí a nabídne a on je místo toho zanese do lednice? Ale to jsme ještě nevěděly, že nás čekají nepříjemnější zážitky. Mark se rozhodl, že si dá sprchu. První věc, která nás zaskočila, nezavřel si dveře. Nenechal je jen pootevřené na malou škvíru, nechal je prostě otevřené. Okay, neřešily jsme to, snažily se dělat jakože nic. Ale přišel další šok. Z obýváku šlo vidět do chodby, na kterou se napojovala i koupelna, ložnice a kuchyň. Chápu, že pán tam byl doma, ale vyjít z koupelny naprosto nahý a chodit si tak po bytě, když mám doma dva cizí hosty? Ehm, to není úplně "slušné", ne? V tu chvíli jsme začaly mít docela strach a silné pochybnosti. Když se pak vrátil k nám do obýváku jen v trenkách a tričku, modlily jsme se, ať už je ráno a můžem vypadnout. Uvařil si jídlo (ne, nenabídl nám), snědl ho, rozložil nám na zemi matrace a řekl, že když nám bude zima, máme se k sobě přitulit (ne, nedal nám deku, a když už jsme u toho, tak ani polštář). Oznámil nám, že dveře v pokojích nezavře, protože to prostě nedělá a rozloučil se s námi. Nevím, co a proč dělal pak, ale asi 74921x šel do koupelny/na záchod, kolem našeho pokoje. Daly jsme si pepřák k rukám a nakonec usnuly. Ráno opět přišel jen v trenkách, nabídl nám čaj (och, děkujeme) a čekali jsme na 10:00, až půjde do práce a vezme nás s sebou autem. Konečně nastal čas odjezdu, my se Sabčou jsme se sbalily, on se (konečně) oblíkl a vyrazili jsme. V autě nám ještě povídal o nějakých sexuálních zkušenostech a zážitcích při couchsurfování a pak nás vyhodil ve Stratfordu u nákupního centra. Uf, konečně.

Zrovna tady píšu číslo silnice M11 na improvizovanou ceduli vyrobenou z Primark tašky

Když jsme se po nákupech chystaly najít vhodné stopovací místo, zjistily jsme, že jsme u Marka v bytě nechaly pepřák (asi na to ještě nepřišel, když jsem ho po 3 týdnech poprosila o recenzi, v pohodě mi ji napsal).
I přesto jsem Sabču ukecala, ať stopování zkusíme, nechtělo se mi dávat 15 liber za bus do Cambridge. Tak jsme to teda zkusily asi na 40 minut, když se nám nedařilo nikoho stopnout, měnily jsme nápisy na ceduli z CAMBRIDGE na čísla silnice, po které jsme se chtěly vydat, ale stejně nám to nebylo nic platné. Vzdaly jsme to a rozhodly se navštívit ještě Lidl, nakoupit čokoládu na nervy a posadit se na zastávku NationalExpressu. Cukr mě dostatečně uklidnil, dojely jsme do Cambridge a tam si stopli taxikáře, který jel zrovna pro někoho do Cambourne, takže nás vzal zadarmo. Jak řekl, "proč bych jel prázdný, když můžu někoho vzít?". Vysadil nás u hotelu a my spokojeně odešly domů. Všechno jsme zvládly, živé a v pořádku jsme si konečně lehly do našich postelí.
Co se týče Couchsurfingu, určitě to nebylo naposledy, kdy jsem ho zkusila, ale po téhle zkušenosti si nejsem jistá, jestli bych do toho šla sama. Třeba až budu mít zkušeností více a zjistím, že to takhle neprobíhá vždycky.