Trip No.1: "Vloupání" do hostitelského domu - část I.

Už dlouho jsme měli naplánované dny off na tento víkend, ale nevěděli jsme, kam se podíváme. Nakonec zvítězily levné letenky do Kodaně, ke kterým jsme přidali jednodenní výlet do švédského města Malmö. Smůla se nám (mně) lepila na paty už od samého začátku, ale nakonec všecko vyšlo skoro podle plánu.

..............................................................................................

    Smůla na všech frontách

V pátek večer jsme vybraly outfity, sbalily je do kufrů a v sobotu ráno vyrazily směrem k autobusové zastávce. Bus jsme skoro nestihly a tehdy se začala ukazovat moje smůla.

Došlo mi, že mobilní sms jízdenku na NationalExpress z Cambridge na letiště sice mám, jenže smska byla uložená ve starém mobilu, který nešel zapnout. Takže jsem se asi půl hodiny pokoušela mobil zprovoznit a když už se mi to teda povedlo a já zprávu našla, zjistila jsem další nepříjemnou věc. Zpáteční jízdenku z letiště domů jsem si zarezervovala na špatný den. Solidně mě to naštvalo, protože nás cesta jedním směrem vyšla na 15 liber. Dojely jsme teda do města a šly hledat wifi, abychom zjistily, jestli se jízdenky dají nějak zrušit nebo přebookovat. Rozhodly jsme se pro free wifi ve Starbucks, postavily se do fronty a čekaly. Další věc, která mě rozhodila - dostala jsem jiné kafe, než jsem si objednala. S náladou pod psa a zjištěním, že jsem do ranních hodin stahovala písničky do mobilu zbytečně, protože jsem zapomněla sluchátka doma, jsme si sedly k malému stolku a začaly hledat, jak napravit mou nepozornost při rezervaci autobusu. O chvilku později přišla první pozitivní věc - za poplatek 5 liber si u NationalExpressu můžete změnit datum a čas zakoupené jízdenky. Tak to bychom měly. 

Zapomenutý a (skoro) ztracený příručák

Dopily jsme kafe, vyrazily dokoupit teplé ponožky do Primarku, nasedly na bus a fičely na letiště. Tam jsme se potkali s Vojtou, Sabčiným kamarádem, a společně prošli kontrolami přiručáků.

Vyšli jsme z pípajících bran a šli si schovat věci, které se zdály být podezřelé, zpátky do batohů a kabelek. Když v tom se Sabča pokusila o vtípek a zeptala se, kde mám příručák. (Když jsem totiž letěla posledně, spěchala jsem tak moc, že jsem ho nechala na páse při kontrole. Prostě jsem sebrala kabelku, notebook a běžela dál. Kufr zůstal ležet.) No, ale to ještě netušila, že když se porozhlédnu kolem sebe, zjistím, že ho opět nemám.

Pohledy nás všech v tu chvíli vystřelily k pánovi, který sebral můj kufr a odnášel ho někam k zapomenutým věcem. Rozběhla jsem se za ním a naštěstí ho stihla dřív, než můj kufr zmizel někde v zapomnění. 

Odletíme ještě dneska?

Zbytek cesty k letadlu probíhal bez problémů, my se pohodlně usadili na naše místa k oknům a čekali na odlet. Ani po 15 minutách se letadlo nepohnulo a o dalších pár minut později se ozval kapitán s hlášením, že letadlo má problém v systému a že se jej pokoušejí opravit. Hm, tak jsme čekali. Mezitím nám přišla zpráva od našich kodaňských hostitelů, že když přijdeme, nebudou doma. Asi po další půlhodině se znovu ozval kapitán, že otevírají dveře a budeme muset změnit letadlo. Dveře se otevřely, většina lidí se postavila do uličky, ale trvalo asi dalších 30 minut, než dovezli k letadlu schodiště, abychom mohli vystoupit. Nakonec se tak stalo a my asi o dvě a půl hodiny později vzlétli. V Kodani jsme tedy přistáli v době, kdy jsme se už dávno měli setkat se třemi kluky, kteří nám poskytli ubytování. Trochu jsme bloudili v metru, nevěděli, jak se dostat na autobus, odkud má jet a podobně, ale máme přece pusy, tak jsme se ptali o stošest a nakonec našli zastávku s číslem 150S, nasedli na bus a dojeli do cílové stanice.

Vloupání do hostitelského domu

Už byla tma, takže hledání domu byla docela makačka. Jakmile jsme ho ale asi po 20 minutách uviděli, hned jsme ho poznali. Starý, žlutý dům s opadající omítkou stál hned vedle cesty. Opatrně jsme otevřeli dřevěné dveře, které kdysi asi bývaly bílé a vystoupali do nejvyššího patra. Zaklepali jsme několikrát na bytové dveře, ale nikdo neotvíral. Tak jsme prohledali chodbu a našli klíček přesně na místě, o kterém nám kluci psali. Prý se máme ubytovat v obýváku. Odemkli jsme si a dostali se do prázdného, zvláštně zařízeného bytu. Posadili jsme se v obýváku a asi po půlhodině napsali jednomu z našich hostitelů zprávu, že jsme dorazili. Čekání na kluky jsme si krátili pitím vína, povídáním, zpíváním a taky "prohlídkou bytu". Byt měl tři pokoje, maličkou koupelnu, se sprchou nad umyvadlem, kde jediný odtok byl v podlaze, takže veškerá voda z umyvadla i sprchy tekla jedině tam. Dále tam byla kuchyně, taktéž levně vybavená, a samozřejmě "náš" obývák. Bylo vidět, že kluci do vybavení neinvestují velké peníze, spíš každý dal něco, co měl, deky, skříňku, poličky, květinu, světýlka. Takový "studentský" byt, ve kterém bych si uměla představit roky na vysoké škole. Vlastně takhle nějak bychom to se Sabčou chtěly. 

Byt měl tři pokoje, maličkou koupelnu, se sprchou nad umyvadlem, kde jediný odtok byl v podlaze, takže veškerá voda z umyvadla i sprchy tekla jedině tam. Dále tam byla kuchyně, taktéž levně vybavená, a samozřejmě "náš" obývák. Bylo vidět, že kluci do vybavení neinvestují velké peníze, spíš každý dal něco, co měl, deky, skříňku, poličky, květinu, světýlka. Takový "studentský" byt, ve kterém bych si uměla představit roky na vysoké škole. Vlastně takhle nějak bychom to se Sabčou chtěly.

Hodiny utíkaly a my začali být unavení. Ani o půlnoci se kluci neobjevili a kolem jedné hodiny ranní jsme teda rozložili pohovku a rozhodli se jít spát. Někdy k ránu nás probudil hluk, když hostitelé dorazili, ale zase jsme to zaspali a ráno potichu vstali, napsali vzkaz, že jdeme do města a že děkujeme za ubytování. Takže jsme vlastně přečkali noc v obýváku cizích lidí, nechali si tam veškeré věci a odešli, aniž bychom je viděli.

Co všechno jsme viděli v Kodani se dozvíte v dalším článku.
A na YouTube už můžete najít i moje první video.

PS: Nejvíc moc děkujeme naši úžasné Sabči ze stránky Vesničanka ve světě za skvěle naplánovaný výlet ♥